Velký kůň a starší dáma aneb sociální hiporehabilitace

Bylo mi 12 let, když poprvé na plátna socialistických kin
vyjel Vinnetou. Zcela jsem podlehla indiánské romantice, ke které,
samozřejmě kromě stříbrné pušky, patřil i kůň.

Rodiče dělali co mohli, maminka ušila a vyšila pravý indiánský oblek
z obarveného prostěradla a táta mi věnoval vzduchovku. Ale kůň bohužel
v reálných podmínkách roku 1966 opravdu nebyl možný. Svou koňskou
lásku jsem si nesla životem, ale pouze v srdci. Snažila jsem se pohladit
kdejakou kobylu, která mi přišla pod ruku, a to bylo vše. Čas běžel a
moje dcera Jitka si začala uskutečňovat svůj koňský sen, sice daleko ode
mne, ale s urputností, která by napovídala, že je to můj a její sen
sloučený do jednoho.

Občas jsem měla příležitost pohladit si jejího Matouše a nechat se
povozit. Vloni se dcera i s Matoušem přistěhovala k nám a já měla
konečně příležitost začít plnit sen i sobě.

Ukázalo se ale, že sny se plní obtížněji, než se původně zdá.
První střet s realitou byla velikost koně. Vyrostl tak, že když si
k němu stoupnu, tak přes něj nevidím, má totiž hřbet výš, než já
hlavu. Nasedat na takové zvíře není jednoduché, lépe řečeno, bez
správně vysoké zdi to není možné. Druhá a horší věc byla, že jsem se
ho bála. Je obrovský, kopyta jak talíře, hlava ve výši několika metrů (
tak mi to připadalo) a podle mého názoru bez mimiky. Stála jsem vedle něj a
řikala si, že nemusí kopnout, stačí když se pohne jen malým krokem a já
budu placatá. Po půl roce přibyla kobylka Grapa a já se bála dál. Grpap je
sice zatím menší, ale jen do výšky, na šířku si s Matoušem nazadá a
když po mě Jitka chtěla, abych mezi nimi prošla, tak jsem měla pocit, že
mě lehce slisují. Dál jsme se nějakou dobu nepohnuli, až jsem se odebrala
do důchodu a bylo najednou víc času. Zjistila jsem, že už nemám strach,
ale pouze respekt. Začala jsem se více bavit s Grapou, protože přece jen
vypadala spíše jako přístupná hovoru. Vše ještě komplikovalo to, že
celý život mám okolo sebe psy a ti mají mimiku jedna báseň. Jitka mě sice
upozorňovala, že Matouš pohnul levým uchem o půl centimetru doleva a
tudíž to znamená, že o mě ví. V této fázi jsem si řekla, že jednou
Vinnetou vždycky Vinnetou a takhle by to dál nešlo. Je to moje poslední
životní příležitost si začít s koněm, tak ji přece neprošvihnu.
A také mi u koní bylo dobře a všechno trápení a složitosti, které mě
poslední dobou ležely v hlavě, se v jejich přítomnosti
zdály menší.

Začala jsem se tedy více o koníky starat a pozorovat jejich velké
čenichy, abych poznala co si myslí. Zvykali jsme si na sebe postupně. Grapa
jako první mě chodila vítat, když jsem za nimi přišla. Matouš byl vždy
důstojnost sama, ale jednou také bylo vítání poprvé. Dlužno přiznat, že
skoro také poslední, protože ke mně radostně běželi ze stráně oba
najednou a na mě padl ten původní strach že nezabrzdí a převálcují mě.
Dnes už vím, že vždycky zabrzdí. A vím také mnoho dalších věcí
o chladnokrevných koních, o které se ráda rozdělím. Může se k nim
chodit zezadu, protože oni nekopou, neb vědí, že kočí, který s nimi
chodí na opratích a tahá v lese dřevo, vždy stojí za nimi, protože jinde
to nejde. Jsou klidní a ohleduplní. Hovoří se na ně, poslouchají na
mluvené povely. A mají mimiku, jen ji schovávají před lidmi, které dobře
neznají. Dnes se podívám na koníka a vím v jakém je rozmaru a jestli
vůbec o mou přítomnost v tu chvíli stojí. Začala jsem se taky učit
jezdit a Matouš mě trpělivě nosí a nevadí mu, že při cvicích rovnováhy
se mu na hřbetě viklám.

Moje chvíle slávy ale přišla, když Matouš dělal hiporehabilitační
zkoušky. V pátek dopoledne nebyl k dispozici žádný klient. Tak jsem se
stala figurantem a klientem, ostatně klient jsem už dávno. Na přání komise
jsem si odvedla Matouše z pastvy ( to umíme, to je bez potíží). Pak jsem
ho měla vykartáčovat, což není velká potíž, jen vzhledem k jeho
velikosti byl vykartáčovaný do výše břicha a protože jsme neměli
žebřík, tak na hřbetě si nechal ozdoby z listí. Také jsem upustila
kartáč a členka komice na něj mávala bundou, aby vyzkoušela zda se
nelekne. Jeho výraz byl jasný, tak nešikovnou partu dlouho neviděl a
k lekání má lepší věci. Jitka ho přivedla k naší nástupní zdi, já
nasedla poprvé bez sedla a vyjeli jsme. Moje stabilita byla nulová, na povely
komise jsem rozpažovala, otáčela se, ukláněla se a celou dobu jsem měla
strach že spadnu a Matoušovi zkazím zkoušku. Zvládli jsme to oba a
zkouška je.

Objevila jsem tedy nový svět koní, kde se sice nemohu lehce opřít loktem
o hřbet koně a malebně postát, ale mohu se se svým neklidem uchýlit do
jeho hřívy. Já mu to pak oplatím pochvalou a když mu říkám, že je moc
šikovný, tak se na mě moudře kouká a já vím, co si myslí. Nemám
zdání, zda se naučím jezdit, ale pokud ne, tak mi to už nebude tolik vadit.
Pochopila jsem, že lidová moudrost Nech to koňovi, ten má větší hlavu je
platná i dnes, ovšem za podmínky, že se nebojíte tu hlavu pohladit a dát
jí něco dobrého na zub. A poučení na závěr? Nikdy není pozdě začít,
i když klouby vržou, protože duše bude zpívat.

Hana Smetanová

Publikováno v Zajímavosti.