Slezský Norik

Historie a důvody vzniku plemene se dají přesně datovat. Na začátku byla stále větší poptávka zemědělců po výkonném hospodářském koni a jejich tlak na ministerstvo orby, které svým výnosem číslo 16.250/1950 ze dne 16.6.1903 rozdělilo Slezsko na dvě chovné oblasti. Východní Slezsko se drželo chovu polokrevného (arabský a anglický) a západnímu Slezsku byl povolen chovný směr norický. Od roku 1903 byli této oblasti přidělováni hřebci noričtí, přičemž již v roce 1897 byl ve Slezsku zařazen první norik 364 Grenzer a dán do soukromého ošetřování. Nároky obdělávání těžkých půd na Opavsku a v okolí vyžadovaly koně silného a zároveň pohyblivého, který jako dospělý a zralý byl následně prodáván do Pruska. Importovaní hřebci byli připařováni k zemským teplokrevným klisnám, které v sobě nesly i krev norfolkskou (The Great Gun), krev kmene Nonius, starokladrubskou krev a kmene Gidran. Výjimkou nebyla ani krev lipická. Importováno bylo i několik čistokrevných norických klisen, které se staly součástí zemského chovu slezského koně brázdového. (Zdroj: Quido Riedel.)

Vzestup a pád plemeno do současné doby zaznamenalo několikrát, vždy podle hospodářského využití. V roce 1991 exaktní původové genové analýzy potvrdily oprávněnost prohlášení slezského norického koně samostatným plemenem, plemennou knihu vede Asociace svazů chovatelů koní ČR, o.s. V roce 1996 byl slezský norik vyhlášen genovou rezervou České republiky. Výsledným chovatelským produktem je kůň velmi adaptabilní s velkými fyzickými možnostmi. Je to chladnokrevný typ koně s velkou pohyblivostí. Jeho „software“ je velmi příjemný. Pokud je dobře veden od hříběcího věku, je slezský norik příjemný společník a hospodářský i rekreační kůň současně. Je plemenem, které v sobě sdružuje velkou barevnou rozmanitost. Příhodnější současné označení je farmářský rodinný kůň.

Jeho typickými znaky jsou dlouhý tělesný rámec ve tvaru obdélníku s měkkými proporcemi. Zvláště krk je dlouhý nebo střední a kupředu nesený, mohutná hlava, často s naznačeným klabonosem, široký hrudník, dobře klenutá a delší bedra, záď typická „žabími“ stehny z pohledu zezadu. Oválný trup je nesen suchými „teplokrevnými“ končetinami s jasně znatelnými klouby. Pod slezského norika „fouká“, tzn. že je opticky na vyšší noze, mírně porostlé rousy na spěnkových kloubech. Přední končetina má strmější lopatku, která umožní v těžkém tahu dobré usazení chomoutu do těla koně a umožní vysoký využitelný výkon. Tato lopatka a častý mírný hákovitý postoj zadních končetin umožňují velmi prostorný pohyb koně v kroku i v klusu. Barvy se vyskytují ve všech možných variantách, byl zaznamenán i v barvě zebrový bělouš (407 Norbert, nar. 1901). Slezský norik mentálně i tělesně vyspívá v pěti letech, přesto je to dobře ovladatelný a učenlivý kůň, zdravý a plodný, velmi dobře krmitelný bez vysokých nároků na skladbu potravy.

Fotogalerie…