V loňském roce jsme
s Matoušem měli pracovní pauzu vzhledem k jeho zdravotním potížím. Čas
letí jako voda, kondice stoupala a náhodou jsem byla pozvána na
chladnokrevné závody pořádané kousek od nás. Inu, na závodech jsme spolu
ještě nebyli a je to ideální místo kde vyzkoušet jak jsme na tom po roce,
kdy jsme se rozhodně nepředřeli.
Pár dní před termínem závodů jsem zjistila, že se jedná
o kvalifikační kolo na mistrovství. Trochu jsem polkla na sucho a
přemýšlela, jestli se snažit natrénovat ještě něco v posledních dnech
před závody, ale jak řekla máma, je to jako učit se noc před maturitou.
Rozhodla jsem se tedy spolehnout na společně prožité časy při práci
v lese. Budu vděčná, pokud to zvládneme bez úhony a „načichnem“
závodní atmosféru.
Den D nastal. Pršelo. Od poslední vesnice jsem následovala několik
traktorů táhnoucí přívěsy s koňmi.Cílem byla louka na jejímž konci
stál náklaďák, kolem kterého byly natažené pásky a bylo vidět pár
překážek. Zaparkovala jsem se kousek od ostatních a sledovala dění. Jako
licencovaného přepravce mě potěšilo, že než došlo ke složení koní
byli jsme všichni požádáni o průkazy koní pro kontrolu.
Začátek závodů se posunul o hodinu. Záchranou pro nás všechny bylo
umoudřené nebe, které přes mraky nechalo prokukovat slunce. A začalo se
formanskou jízdou. Některé jízdy slabší, některé velmi povedené.
Vzhledem k velké vzdálenosti od aparatury trochu vázla příprava
startujících a čas běžel. Po čtyřech hodinách od příjezdu jsme se
dočkali prohlídky tratě pro ovladatelnost. Díky vysokému počtu
startujících se trať skládala z pěti základních překážek.
S Matoušem jsme dostali startovní číslo tři, takže nebyl ani čas na
nervozitu.
Vyrazili jsme na trať kolem čtvrt na tři. Matouš s chutí vyrazil se
zapřaženou kládou. Lehké sklony k ukvapenosti způsobené obrovskou chutí
Matouše do práce jsme zkorigovali a úspěšně dokončili trať. Po projetí
cílem jsem ho pochválila s pokorou k jeho velkému srdci a charakteru.
Věnoval mi maximum, kterého v té chvíli byl schopný. Nediskvalifikovali
nás a jako první jsme navalili kmen! Opustili jsme prostor vyměřený pro
startující směrem k trávě a odpočinku pro koně. Slunce zesílilo svou
sílu a tak jsem se uvelebila pasouc Matouše s chutí pozorovat své soupeře,
jak se jim povede.
Možná to bylo tím, že mám jiný náhled na spolupráci se svým
parťákem koněm, ale po dobu dalších tří hodin jsem skutečně měla
pocit, že koukám na dostihy lidského ega. Trošku mě zarazilo, že
někteří koně vodí u huby. Překvapením byli soutěžící, kteří své
koně nutili do klusu, aby trať prošli co nejrychleji a zlobili se na své
koně za nepřesnost v překážkách. U spousty soutěžících se ozývalo
po louce spousta neopakovatelných výrazů. A dech mi vyrazil kočí, který
vedle koně běžel. Ale ať nejsem jen negativním posuzovatelem, několika
kočím a koním se skutečně dařilo, byla k zahlédnutí i práce na jedné
oprati. V půl šesté jsme všichni nastoupili na vyhlášení. S Matoušem
jsme se neumístili, což jsem čekala, ale od několika diváků i starších
kočích jsem zaslechla slova chvály na kondici a ovladatelnost koně. Byla
jsem nahlášená i do disciplíny těžkého tahu. Po osmi hodinách stojíc
na louce s nastrojeným koněm jsem zhodnotila, že jako zážitek a
posbírání zkušenosti nám to oběma stačí a odjela jsem domu s velkou
vděčností mému koni za trpělivost, se kterou mě těch osm hodin
následoval při každém kroku.
Dostihy nebo ovladatelnost? Už cestou ze závodů ve mně hlodala
pochybnost, která zesílila odstupem od prožitých chvil na závodním
klání. Chápala jsem práci na opratích jako souhru s parťákem koněm, ke
které je potřeba úcta a pochopení obou bytostí aby došlo k plnému
sladění. Ovladatelnost je pro mě metou, která má ukázat jak dobře znám
svého koně a on mne. Jak se dokážeme navzájem podpořit a podržet
v situacích běžných i krizových které během práce přicházejí.
Jestli jsem schopná chránit koně před rizikem a on mě svým srdcem.
Ovladatelnost, kterou jsem viděla postrádala všechny aspekty které jsem
vyjmenovala. Bohužel jsem neměla možnost mluvit s rozhodčími a zeptat se
na jejich názor. Ale mrzí mne, že z klidné disciplíny se staly dostihy bez
preciznosti a souhry. Je to ten správný směr, kterým se máme ubírat? Je to
opravdu to s čím se chceme prezentovat?
Jitka Bretová